Škoda
www.skoda-auto.cz
Vymetači autosalónů, fandové automobilismu, autofuturisté, zelení andělé a členové kroužků pro motoristy všech věků se mi po přečtení těchto řádků budou jistě pošklebovat za neerudovanost a nekovanost ve vývoji a trendech automobilové dopravy, ale doufám, že se najde i dost těch, které moje postřehy překvapí; nezáleží na tom, zda nadchnou či pohorší, chci se s mně podobnými „motolaiky“ podělit o svůj pocit překvapeného a mile vzrušeného turisty na španělském venkově, nebo přesněji kluka, který ke svým šestým narozeninám dostane hodinky s vodotryskem nebo stavebnici Lega na elektrický pohon.
Před nedávnem jsem hrdě dosáhl dalšího stupně gramotnosti – stal jsem se řidičem motorového vozidla. Z teoretika a laika, který pouze vlastní (již dosti oschlý) řidičský průkaz, vjel jsem do kolony praktických řidičů, i když jen začátečníků. Řídím vůz, který je o osm let starší než já; z výrobního pásu sjel ve stejném roce, ve kterém byl ve Velké Británii zaveden desetinný systém, v USA vládl Richard Nixon a v SSSR začala devátá pětiletka – byl to rok 1971. Automobiloví historikové správně tuší, že v Mladé Boleslavi tehdy vyráběli Škodu 100; já vozidlu, které mám tu čest řídit, říkám hrdě Škodillac (na obrázku pózuje spolu s přítelkyní a kamarády). Cadillacu se totiž vyrovná nejen aurou, kterou je na silnici obestřen, ale i spotřebou.
Proč ale tento dlouhý úvod? Nemyslete si, že neznám modernější vozy, než je náš Škodillac, záměrně se tento pocit ve vás snažím vyvolat, aby ještě ostřeji vynikl kontrast mezi produkty mladoboleslavské škodovky v době začínající normalizace a době dnešní. Posuďte sami.
Superbem jsme jeli z Brna do Šumperka se zastávkou v Olomouci. Já jsem neřídil, pouze jsem se vezl vedle řidiče, měl jsem tedy možnost všeho si důkladně všímat. Věcí, které mě v automobilu „nové generace“ překvapily, nebylo málo. Tuto novou škodovku si můžete prohlédnout třeba tady.
Automatická převodovka mezi tyto věci nepatřila, to je dnes už běžná součást vybavení v autech pro lidi, kteří si chtějí řízení co nejvíce usnadnit. Tato automatika ale na druhé straně skýtá nezanedbatelnou dávku nebezpečí pro ty, jež jsou zvyklí na klasickou šaltrpáku a pedál spojky. Když si totiž náš řidič chtěl podřadit, aby nabral rychlost a předjel před námi jedoucí jeřáb, málem jsme proletěli předním sklem – zapomněl totiž, že nejlevějším pedálem je v Superbu brzda.
Automatiky bylo ve voze z 21. století plno. S troškou nadsázky (ale jen nepatrnou) se dá říct, že jediné, co řidiči zbylo na práci, je kroutit volantem. Zpětné zrcátko se večer automaticky zatmavuje a brání tak v oslnění řidiče. Můžete si dokonce nastavit rychlost, jakou chcete jet, a počítač ji udržuje, ať je cesta do kopce nebo z kopce; pravou nohou se třeba můžete škrábat za krkem. Stěrače automaticky stírají, když začne pršet, nebo když na sklo stříknete dávku z ostřikovače. Hudba hrající z nevímkolika reproduktorů se při zvýšení rychlosti vozu automaticky zesílí. Při couvání vám pípátko signalizuje, že se zádí blížíte k překážce. Nejintenzivnějším zážitkem pro mě byl ale střet s integrovaným computerem a jeho navigační schopností.
Zapomeňte na dobu zdlouhavého hledání v mapách a nutnosti vozit s sebou v autě spolujezdce coby navigátora. Stačí zadat souřadnice cílového místa, chvíli počkat… a ozve se příjemný ženský hlas. Jeho původkyni jsem si pracovně (nepříliš invenčně, ale zato přesně) překřtil na Paní. Nejčastější promluvy této virtuální osoby byly: „Po 150 metrech zahněte doprava!“, „Zanedlouho(!) zahněte doleva!“, nebo „Jakmile to bude možné, otočte se!“ No zkrátka, snad jen palubní počítač Eddie na vesmírné lodi Srdce ze zlata (Douglas Adams ve své parodii na sci-fi Stopařův průvodce po Galaxii nechtě vytyčil vzor všem AI mozkům) byl o něco výmluvnější a vtipnější než naše průvodkyně.
Chvíli jsme Paní podezírali z neomylnosti a všeznalosti, když jsme ale najeli na zbrusu nový obchvat Postřelmova, zjistili jsme, že jsme se octli mimo mapu. Paní zmlkla a na monitoru se objevil výstižný popis: „Off Road“. Ani v centru Šumperka (na rozdíl od Olomouce) se Paní neorientovala. Ale jinak všechna čest, Komenského ulici v hanácké metropoli bychom bez její pomoci hledali asi dlouho.
Současný automobilový průmysl, soudě podle srovnání produkce Škodovky tehdy a nyní, klade na řidiče stále menší nároky. Popisovaný Superb by mohlo bez problémů řídit dítě, ledva by dosáhlo na pedály. K zamyšlení nám zůstává, kde tento trend vyústí. Třeba se v budoucnu role řidiče a Paní prohodí – „řidič“ bude automobil ovládat hlasem, říkat, kam má kdy zatočit a kde zastavit. Podle všeho se ale přes překotný vývoj nemusí milovníci tradičního řízení zatím ničeho obávat – lze si koupit Superb beze všeho komfortu, základní model s klasickou převodovkou, bez počítače a ostatních vymožeností.
